Bayerischer wald 2012

účastníci : Jirka Adámek, Tomáš Tobish

Letos s námi na trek do Julských alp měli vyrazit dva lidé, kteří ještě nikdy nebyli na horách. Z toho důvodu vznikl plán na 4 denní výletíček německou stranou Šumavy, tedy Bavorským lesem.  Datum bylo ideální, 14 dní pred odjezdem do Julek, tudíš týden chůze, týden relaxu a pak hurá do hor. Měli jsme jít ve čtyřech, avšak jak tomu občas bývá, kompletní jsme nešli. Štoury musel, kvůli špatnému počaší v předešlých týdnech, do práce, aby vydělal nějakou tu korunku na již zmiňovaný trek do Slovinska a Detus nám pár dní před startem onemocněl. Nakonec z něj vylezlo, že byl schopnej vyrazit, ale že byl línej. Myslím, že to byla jeho velká chyba, ve Slovinsku si užil svoje :) Takže jsme nakonec zbyli dva. Jediný kdo mě nenechal jít samotného byl Tobíšek.  

Železná Ruda-Bayerisch Eisenstein-Trinkwassertalsperre

První den jsme vyrazili uplně v klidu, věděli jsme, že nemusíme nikam pospíchat a taky jsme nepospíchali. Do Železný Rudy jsme dorazili až na jedenáctou a dohodly se, že se ještě někde dobře najíme a pak vyrazíme. Jak jsme řekli, tak jsme udělali a tak jsme bágly nahodili až někdy po obědě. Z Rudy jsme šli asi 3 km po silnici. Pak už jsme ale odbočili do lesních cest a do všudypřítomných smíšených lesů. Musím říct, že stezky jsou tam opravdu krásné. Vůbec se to pro mě nedá srovnat s českou stranou Šumavy. Žádné asfaltové cesty, nikde vás nepředjíždí milión cyklistů, prostě krása. Cesta nám rychle ubíhala a během chvilky jsme byli na vrcholku Falkensteinu. Myslím, že nám cesta trvala tak dvě a půl hodinky, možná tři. Tam jsme začali řešit první problém.... 

Tobíšek: ''Hele, udělali se mi na patách puchejře....''
Já: ''No, tak to musíme zavázat, aby neruply...''
T: ''Pozdě, už se stalo...''
J: ''Tyvoe, měl jsi ty nový boty doma měsíc a půl, kolikrát si v nich chodil?''
T: ''No vzal jsem si je jednou na JazzFest a říkal jsem si, ty drží jako přibitý, to bude v pohodě''

Tak v pohodě to nebylo. Tobíšek měl na patách pěkné lívance a já s tím moc nepočítal, měl jsem sebou jenom tejpovací pásku, žádné náplasti s polštářkama. Tobíšek neměl nic. Takže jsem vzdycky z kusu tejpy udělal polštářek a ten pořádně přilepil, aby moh Tobíšek aspoň pokračovat. Musím říct, že se Tomáš zabejčil a i s nohama na dranc držel solidní tempo kterým jsme se dostali až k vodní nádrži na pitnou vodu. Měli jsme štěstí a našli sme krásnej nocleh u sociálů na parkovišti, takže jsem měli střechu nad hlavou a nemuseli stavet stan. Uvařili jsme jeden Dobrý hostinec, trochu ošetřili nohy a pak už sme šli na kutě. Urazili jsem dlouhou cestu, meli sme proti původnímu plánu krásný náskok.

 

Trinkwassertalsperre-Roklan-Parkoviště pod Luzný

Druhý den jsme meli po prvním dni velké oči a tak jsme si říkali, že když zaberem, zvládnem dojít až do Čech na Modravu. Pak se ale pripomeli Tobiškovo noví společníci na patách a tak jsme hned věděli, že to nebude tak lehké. Vyrazili jsme poměrně včas a počasí nám přálo. první hodinu jsme šli podél nádrže. Stezka byla pěkná, udržovaná, šlo se moc pěkně. Pak to začalo, stoupání na Roklan. Z téhle strany je výstup na Roklan nejdelší a nejnáročnější. To bylo také důvodem, proč jsme až k chatě pod vrcholem nenarazili na jediného človíčka. Zato z druhé strany chodí na roklan proudy lidí. Výstup byl zdlouhavý, ale moc pěkný. Krajinu kazily jen uschlé stromy. Pozůstatky kůrovcové kalamity, ale mezi nimi už se to krásně zelená, což celkový dojem vylepšuje. U chaty pod Roklanem jsme poobědvali a pak se vydali na vrchol. Tam jsme dlouho nevydrželi, protože tam nebylo pomalu kam si sednout, kolik tam bylo lidí. Navíc nás ještě čekala dlouhá cesta k Luznému. Na ceduly psaly 5 hodin. Realita byla nekde kolem 6. Cesta první klesla ke krásnému Roklanskému jezeru, pak ale už přišel ten nejhorší úsek cesty. Stezka byla nekonečná a neuvěřitelně monotóní. Celé hodiny jsme šli po rovině úplně stejným lesem. Nebo aspoň nám to takhle připadalo. Nakonec jsme se doploužili přes poslední stoupák na rozcestí pod Luzný. Oba jsme byli vyčerpaní a to hlavně psychycky. Dozvěděli jsme se nepříjemnou věc. Cesta zvaná Modrý sloup je z důvodu výskytu Tetřeva hlušce zavřená. Celá režie byla v koncích. I když jsme měli ještě nejakej čas, rozhodli jsme se sejít k parkovišti, uvařit jídlo a zabivakovat v jedné z nouzových chat. Tobíškovi puchýře pěkně rostli a tak jsem byl zvědavej, kam další den dojdem. 

 

Luzný-Březník-Modrava

Ráno jsme měli i s budíčkem, když se kolem nás prohnali dva výlety školáků razících vzhůru na Luzný. My jsme si řekli, že nahoru nemusíme a že se nějak musíme dostat do čech. Bohužel Modrý sloup byl zavřený a tak vlastně ani nevím jak jsem to zvládli, už si to dobře nepamatuju, ale najednou jsme byli na Březníku. V hospůdce jsme si dali nějakou kofolu a pak vyrazili zadní cestou přes Cikánskou slať na Modravu. Touhle cestou jsme šli schválně, protože tam nesmí cyklisté, kterých je všude jinde jako much. Cesta už nebyla tak pěkná jako v německu. Většinou asfaltka, po které chodím nerad. Po cca. 2 hodinách jsme byli na Modravě a šli na oběd. Začali jsme řešit, co dál. Tobíšek už měl nohy pěkně zničené. Zavolal jsem našemu příteli na telefonu, Štourymu, ten nám poradil, že ježdí Šumavou přes léto autobus, který by nás mohl dovézt až k autu. Mě se ještě chtelo někam popojít, ale když se Tobíšek po obědě pokoušel zvednout, bylo jasno. Sotva pletl nohama a bylo vidět, že má těch puchýřů plné zuby. Výlet byl u konce. Za půl hodinky nám jel autobus. V 5 odpoledne jsme byli doma a ještě se vypravili za kamarádama na nohejbálek, kde jsme náš výlet završili lahvovým kozlíkem. 

 

 

 

 

 

Jiří Adámek, 2012